Režisér Panos Cosmatos prý svůj debut Za černou duhou vymýšlel při vzpomínání na to, jak si jako dítě prohlížel obálky videokazet s béčkovými sci-fi horory a přestavoval si za nimi různé příběhy. Vzhledem k tomu, že jeho otcem je známý brakový režisér George P. Cosmatos (mj. tvůrce Ramba 2, Cobry nebo Zla neznámého původu), jich měl doma určitě nemálo. Jeho snímek je ovšem čiré popření brakové přímočarosti a jednoduché zábavy. Připomíná spíš hypnagogické toulání se neurčitou krajinou asociací než soudržné vyprávění. Zároveň jde o podobně hypnotickou vzpomínku na futuristický design osmdesátých let, jakou nedávno přinesl snímek Electroma od skupiny Daft Punk. Minimalistický elektronický soundtrack dávající vzpomenout na hudbu z filmů Johna Carpentera doprovází sled obrazů evokujících chladnou laboratorní atmosféru klasických vědeckofantastických a hororových filmů od ranného Cronenberga po klasiky jako 2001: Vesmírná odysea, THX 1138 nebo Mutace Kena Russela. Tísnivá atmosféra podivného Institutu Arboria, kde výstřední vědec vězní a testuje neméně tajuplnou dívku, se pozvolna stupňuje do otevřeně hrozivých či drastických scén. Snově ztuhlé tempo, precizní práce se světlem a převažujícími detailními záběry či elektrizující zvuková stopa dovádějí v tomto snímku žánr vědeckofantastického hororu na druhou stranu duhy konvenčního vyprávění rovnou do černé tůně bezbřehé nostalgické imaginace.
