Celovečerní debut Richarda Stanleyho, který na začátku devadesátek platil za nejzářnější a nejosobitější talent žánrové kinematografie, nabízí unikátní průnik video braku a opulentní autorské vize. Uhrančivý mix kyberpunku a slasheru stojí rozkročený mezi noirovým futurismem Blade Runnera, dravou energičností Tetsuo: The Iron Man, groteskní fantasmagoričností Terryho Gilliama, iniciačními halucinogenními vizemi Alejandra Jodorowského, ale také trashovou jurodivostí Alberta Pyuna. Příběh o nefunkčním armádním robotovi, který obživne pod rukama nic netušící umělkyně, byl ze stránek britského komiksového magazínu 2000 AD transformován do pohlcující kakofonické syntézy stylově nasnímaných obrazů, agresivních audiovizuálních vjemů, rozmáchlé vize ponuré dystopie a brakové báchorky o souboji krásky a kybernetického netvora. Dobový propagační slogan „Terminátor pro devadesátá léta“ na jedné straně přiznává další inspirační zdroj, ale také pojmenovává přednosti Hardware. Zatímco James Cameron o rok později svým sequelem zahájil éru počítačové grafiky, Stanleyho industriální akční horor sází na precizní mechanické efekty. Současně uplatňuje estetiku dobových videoklipů alternativní hudební scény, která se v kinematografii definitivně prosadila o pár let později s filmy Alexe Proyase Vrána a Smrtihlav. Vlastní režisérské začátky v této oblasti Richard Stanley stvrzuje pulzujícím soundtrackem tvořeným kapelami jako Ministry, Motörhead či Public Image Ltd. a cameo rolemi pro Iggyho Popa, Lemmyho a Carla McCoye.
