Břímě běsu

Co mají společného 2001: Vesmírná odysea a Rosemary má děťátko? – Nic. Ale jejich dítě by se jmenovalo Břímě běsu. Nechte se oplodnit vizionářstvím IT hororu neuchopitelného samorosta Donalda Cammella (Pohled do bělma). Chytrá domácnost je sice pěkná věc, ale něco jiného je, když vám automat omylem udělá americano se smetánkou, a něco jiného, když vás doma uvězní superpočítač, aby vás inseminoval…

Šestákový námět jak z weird fiction vystřižený (ostatně natočený dle jedné z tuny knih Deana Koontze) Cammell se zkušeným štábem přetvořil do myšlenkového mnohostěnu. Dodnes provokativní sci-fi horor Břímě běsu rozpitvává platné otázky ohledně rovnice člověk – stroj. Některé atributy dokonce výtvarně výstřední dílo dobově předešlo, jako ukládání a přenášení dat pomocí disket (o velikosti pizzy). Neméně pokroková tu byla zlověstná konkrétní hudba Jerryho Fieldinga přizvukující nelichotivému osudu hrdinky Susan. Dané role se tehdy překvapivě chopila oscarová hvězda Julie Christie, která se po pamětihodných zářezech typu 451° Fahrenheita, Nashville či McCabe a paní Millerová náhle ocitla ve třmenech vědeckofantastické sexuální bondáže, z nichž se její kariéra žel už nikdy zcela nevymanila. To nic nemění na tom, že právě její osobitý výkon nahrál odlidštěnému supervýkonu počítače Prótea IV. (v hrdelním podání Roberta Vaughna), jehož intelekt si nezadá s Hlubinou myšlení a důmyslnou sadistickou tyranií zase směle předčí slaboproudého nuzáka HALa 9000.