Po snímku Romance (1999) se do českých kin vrací další dílo kontroverzní francouzské režisérky a spisovatelky. Hlavním tématem filmů Catherine Breillatové není sexualita, ale překonání tabu. Zde autorka zpracovala vlastní literární předlohu Pornokracie, protože nezískala práva na knihu Nemoc smrti Marguerity Durasové. Anatomie pekla má děj spíše symbolický: Mladá žena si najme pohledného homosexuála, aby ji pozoroval v místech, kde není pozorovatelná. Muž za ní po čtyři noci dochází do vily na břehu moře a postupně podléhá jejímu nenápadnému nátlaku. Oba se postupně mění a vše nezadržitelně spěje k dramatickému vyvrcholení. Alespoň pro pochopení režisérčina záměru je třeba zmínit, že slovo „pornokracie“ znamená v řečtině vládu žen, která se pro Breillatovou zrodila z frustrace. Sestup do pekel znamená pád muže, který je přitahován stejným pohlavím, přičemž se musí věnovat opačnému. Zde se hlavní hrdina nechal totiž vtáhnout do psychicky nebezpečné hry. Pro ženu je zajímavý právě proto, že nemá rád ženy, takže by mohl objevit dosud neobjevené. Filmy Catheriny Breillatové už neprovokují záběry na ztopořená přirození, ejakulaci nebo ženský poštěváček. Všeobecně irituje vědomí, že vše, co se odehrává, je skutečné, na čemž si autorka zakládá. V Anatomii pekla se dostává možná na vrchol snesitelnosti – penetrace násadou kopáče, požívání menstruační krve, menstruační pohlavní styk aj. Nicméně filmy Catheriny Breillatové jsou oceňovány i pro obsahovou odvážnost. Ale to už by měl každý z nás posoudit sám, do jaké míry je schopen zbavit se svých předsudků. Filozofující komentář čte sama režisérka. Anatomie pekla se od běžné pornografické produkce liší i po formální stránce – např. lidské tělo není (kromě tří záběrů) zabíráno po částech a obrazová kompozice záběrů vychází z tradic klasického malířství.
