Zpočátku romantický příběh o lásce Roba a Betty se postupně stává začátkem konce mužského protagonisty, když ze zaměstnání přinese celou mrtvolu (zatím nosil jen části lidského těla) a společně ji pomilují. Nicméně ani pak není Betty spokojená a svého snoubence opustí…
Tento poloamatérský snímek německého režiséra Jörga Buttgereita si získal svou proslulost během let, kdy se obaloval do hávu nepodložených legend. Je skvělým důkazem, jak se může film proslavit jen na základě „orální“ reklamy. Bez jakékoliv kampaně se stal Nekromantik vyhledávaným kouskem pro všechny zvrhlíky i obdivovatele neoficiální kinematografie (to už dnes o Buttgereitovi neplatí, o čemž svědčí i podpora Goethe Institutu).
Režisér vsadil na atraktivní téma erotické náklonnosti k nebožtíkům, protože obecenstvo dychtí po nechutnostech. Nekromantik 1 i 2 měl neuvěřitelný úspěch. První díl byl do konce 90. let zakázán v polovině evropských zemí. U druhého dílu chtěla německá cenzura zničit i negativ filmu. Nakonec se z něho stal předmět seriózního zájmu, a tak se dnes setkáváme s výklady, že jde o metaforu neschopnosti komunikace nebo že jsme svědky podobenství o nebezpečí AIDS a důležitosti bezpečného sexu, anebo také že Nekromantik je podobenstvím o rozděleném Německu. Bohužel jako minulý rok v případě filmu Kanibal holocaust (1979) i letos musíme upozornit na reálné scény zabíjení zvířat, které režisér očividně používá jen pro navození realistické atmosféry (např. Robova koupel s vyhřezlými kočičími vnitřnostmi). Naopak zábavně působí neumětelské triky jako rozpůlení lidské hlavy. Ale Buttgereit má již své slavnější předchůdce: Buio Omega (1979) (známější pod názvem Demencia) od Joa D´Amata nebo Macabro Lamberta Bavy.
Schraňování lidských ostatků a erotická vzrušivost smrti je, ať chceme nebo ne, součástí naší společnosti.
