Vůbec první opus, stojící na počátku dlouhé řady hororů točených přímo na video. Některé filmy jsou tak špatné až jsou dobré, některé jsou tak špatné až to bolí a některé jsou tak špatné, že se při jejich sledování ocitnete v jiné dimenzi. Snímek Penzion pro svobodné dámy nepochybně patří do třetí ze zmíněných kategorií. Je třeba vidět, aby člověk uvěřil. Za jeho vznikem stojí manželská dvojice John Wintergate a Kalassu Kay, kteří se společnými silami a pod různými jmény zhostili režie, pomocné režie, scénáře, hudby, kostýmů, masek, krvavých zvláštních efektů a hlavních rolí. Zkrátka, co si neuděláš sám, to nemáš.
Píše se rok 1982. Jim Royce, playboy s telekinetickými schopnostmi, zdědí nechvalně proslulý Hoffmanův dům. Lidé zde mají tendenci umírat a neumírají pěkně. Jim je ale pozitivně naladěný člověk a z nově nabyté nemovitosti promptně učiní penzion pro mladé a atraktivní dámy. Pod kalifornským sluncem začíná jeden nekonečný mejdan. S novými obyvatelkami se ovšem do domu nastěhovalo i něco jiného…
Filmoví kritici se stále nemohou shodnout, jestli byl tento film míněný vážně. Ti méně vstřícní hovoří o kinematografickém potratu. To však není podstatné. Je jen málo snímků, které by byly dokonalejším ztělesněním 80. let, této opomíjené dekády nevkusných oblečků, nehorázných účesů, japonských automobilů, jalového optimismu a zásadního odporu žen k podprsenkám. Kromě milovníků ženských půvabů si přijdou na své i filmoví fajnšmekři, jimž tento snímek ve svých psychedeličtějších momentech dá vzpomenout na Eda Wooda, raná díla Johna Carpentera (ta hudba!), Friedkinova Vymítače ďábla, Cronenbergovy Scanners a v neposlední řadě mistra dryáčnické zábavy Williama Castla, neboť celý snímek je natočen systémem Horror Vision.
„Činže vás tu nezabije, ale něco jiného ano!“
