Převážná část titulů promítaných v rámci Festivalu otrlého diváka přichází s příslibem šoku, hrůzy či odpudivosti. Nicméně ve své doslovnosti a prvoplánové strojenosti naopak představují v zásadě snadno stravitelnou lákavou podívanou, která diváky nezneklidní a pouze jim maloburžoazním způsobem ukáže šokantnost jistých extrémů. Opravdu radikální snímky, jež mají sílu publikum zasáhnout a dovést ho ke katarzi, proto příznačně stojí mimo brakové žánrové struktury a subžánry (jako horor, slasher, gore). Přesně takový je japonský snímek Opožděný člověk.
Jako mnohé exploatační filmy využívá motivy násilných vražd a fyzických deformací, ale nikoli coby prvoplánové atrakce. Opožděný člověk pojednává o tělesně postiženém muži a jeho přirozených vnitřních démonech. Hrdina tedy není žádný klasický etický superman dovádějící publikum k sentimentálnímu dojetí, jako je tomu v jiných filmech o postižených lidech (příznačně ho nehraje žádný oscarový herec, ale reálně tělesně postižený muž). Je to naopak obyčejný člověk se svými náladami a touhami, zmítaný hněvem a bolestí, které ventiluje vražděním. Film nutí diváky konfrontovat jejich konejšivě idealizované představy o tělesně postižených a přijmout hrdinu nikoli jako snadno uchopitelné monstrum, ale coby komplexní a komplikovanou lidskou bytost. Zneklidnění publika zásadní mírou stimuluje atakující forma filmu, jež připomíná styl Šinji Cukamota (Tecuo, Touha, Vital) – frenetický střih tříští černobílé záběry z extrémních úhlů, zatímco vše podbarvuje noisová hudba od World’s End Girlfriend.
