Věrně svému názvu nabízí Festival otrlého diváka zpravidla neumětelskou zábavu či obsahově extrémní snímky. Tentokrát jsme se rozhodli dát prostor i filmu, který je přesným opakem daných kategorií. Dům ďábla patří mezi kriticky nejlépe hodnocené horory loňského roku, přičemž tuto pozici získal díky tomu, že se rázně straní všech neduhů současné žánrové produkce. Naopak představuje programovou nostalgickou cestu do doby, kdy ještě horory nebyly hnané za prvoplánovým efektem pomocí dravého tempa, excesivních senzací či prvoplánových lekaček. Zasazení děje do 80. let minulého století motivuje nejen účesy a kostýmy postav, ale také celou stylovou paletu filmu. Dům ďábla tak není retro či pocta, ale originální a pečlivě promyšlený počin, kde osmdesátkově nedramatická kamera a prostota postav pomáhají budovat napětí, které se pomaličku stupňuje až na samou míru únosnosti. Vyprávění vychází z rozšířené pověry z osmdesátých let, že existují satanistické kulty, které unášejí děti pro své brutální obřady. Zdánlivě obyčejné trampoty pohledné studentky, která ve finanční nouzi odpoví na strohý inzerát na hlídání dítěte, získávají v tomto kontextu zlověstný nádech. Delikátně hrůzostrašný Dům ďábla je nejnápaditější a také řemeslně nejvytříbenější původní americký horor posledních let, byť musíme opakovaně připomenout, že spíše než otrlého diváka si žádá trpělivé a vnímavé publikum, které na oplátku odmění intenzivním zážitkem.
