Kdyby spolu David Lynch a Dario Argento měli dítě, nejlépe zplozené za bezměsíčné noci v tajné chodbě starobylého domu s temnou minulostí, pravděpodobně by v dospělosti mohlo natočit film, jako je Podivná barva slz tvého těla. Autory snímku, bruselské filmaře Hélène Cattetovou a Bruna Forzaniho, ostatně lze v jistém smyslu považovat za Lynchovy a Argentovy potomky. Podivnou barvu stvořili jako filmový labyrint, ve kterém se lze ztrácet stejně snadno a opojně jako v Lynchových snímcích. Samotná podoba jejich kinematografického bludiště je přitom inspirovaná spíše Argentem a žánrem italských krvavých krimifilmů giallo. Zápletka o muži, který pátrá po své pohřešované manželce, se brzy rozprskne do matoucího sledu filmařsky intenzivních výjevů, které často odkazují na ikonické prvky giallo filmů jako jsou tajuplní vrahové oblékaní v černé kůži či estetika chladných zbraní přejíždějících po holé pokožce. Většina snímku se natáčela v secesní vile, z níž režisérská dvojice udělala prostor, který si co do tajuplnosti a hrozivosti nijak nezadá s domy Tří matek z Argentových klasik Suspiria a Inferno. Z italských hororů a žánrových filmů ostatně pochází i hudba, která je ve filmu použitá. Snad ještě více než pro uznávaný celovečerní debut Cattetové a Forzaniho Amer platí pro Podivnou barvu tvrzení, že jde o filmovou přehlídku obsesí a fetišů i nepředvídatelnou a dravou audiovizuální zkušenost, kterou se rozhodně vyplatí sledovat na velkém plátně.
