Nizozemský režisér Tom Six nechtěl natočit prostě jen další horor s duchy. Chtěl něco nového, co by podle jeho slov „zažehlo jiskru v lidských myslích.“ A tak vymyslel příběh o vědci, který přišívá lidem ústa k zadkům jiných lidí a vytváří z nich lidské stonožky, kde každý člen vyživuje následující článek tím, že mu kadí do úst. Dobrá věc se mu podařila a internet zaplavilo množství fanouškovských variací na jeho nápad. O jednom z takových příznivců Six také natočil pokračování prvního dílu s názvem Lidská stonožka II. Jeho hrdina, noční hlídač Martin, zhlédne na počítači Sixův film a rozhodne se s vervou nadšeného domácího kutila vytvořit „na koleně“ vlastní lidskou stonožku. Zatímco první díl trochu příliš spoléhal na originalitu svého nápadu, teprve dvojka je pravou virtuózní přehlídkou extrémních výjevů. Černobílý obraz nijak neubírá na barvitosti celé plejády zobrazovaných nechutností vrcholících sestrojením dvanáctičlánkové stonožky jen pomocí nastřelovací pistole a lepící pásky. Není divu, že se Sixův zanícený kaleidoskop perverzit tak úplně nepotkal s britskými zákony o obscenitě, které se na první díl nevztáhly. Britská komise pro klasifikaci filmů zakázala ve Velké Británii distribuci Lidské stonožky II bez patřičných cenzurních zásahů s tím, že představuje „reálné, myšleno jako protiklad ke smyšlenému, riziko, že potenciálním divákům bude pravděpodobně způsobena újma.“ Tuto hrozbu Festival otrlého diváka řeší tím, že před vstupem do sálu každý návštěvník obdrží vlastní pytlík na zvracení.
