Ač se to může zdát neuvěřitelné, jedním z kritérií při výběru titulů do otrlého programu vždy byla filmová krása. Nehledáme však krásu ideální a už vůbec ne tu tuctovou. Zalíbení naopak nacházíme tam, kde jiní odvracejí zrak. Jedním z takových neprávem přehlížených kinematografických ošklivých káčátek je i Zrcadlivá kůže. Děj filmového debutu londýnského rodáka Philipa Ridleyho se odehrává krátce po druhé světové válce na americkém severozápadě, v kraji žírných obilných lánů, viděném očima osmiletého Setha, chlapce nadaného snad až příliš zjitřenou fantazií. Amerika zažívá období vzestupu a bezbřehého optimismu, sem ale jakoby nic z toho nedoléhalo. Omšelou benzínku kromě Setha obývá jeho mlčenlivý otec, který za lacinými sešity s brakovými historkami skrývá víc než jen svou tvář, a také asketicky přísná a nemilující matka. Rodina s nadějí vyhlíží návrat staršího syna, jenž za války sloužil v Pacifiku. Potom se však v okolí začnou ztrácet děti a Seth si vezme do hlavy, že ovdovělá Angličanka ze sousedství je ve skutečnosti dvě stě let stará upírka. Režisér, sám původním vzděláním výtvarník, film koncipoval v době intenzivního zájmu o tvorbu amerického malíře Andrewa Wyetha. A stejně jako jeho plátna také Ridleyho exaltovaná temná filmová elegie o ztrátě nevinnosti, která si svou vizuální krásou nezadá s Malickovými Nebeskými dny, je prodchnutá zlověstnou předtuchou neodvratného rozkladu a zkázy. Film, jehož úvodní sekvence vyvolala při premiéře v Cannes pobouřené výkřiky, se vám zadere pod kůži jako živý sen, který nedokážete pustit z hlavy. Hrozné věci se někdy dějí zcela přirozeně.
