Antikrist

Nemá cenu nic zastírat – italský horor Antikrist z roku 1974 je nestoudná vykrádačka o rok starší klasiky Vymítač ďábla. Zároveň se ale spousta hororových fanoušků (nás nevyjímaje) shodne na tom, že to je dost dobrá vykrádačka. Režisér Alberto De Martino vyměnil malou Regan za dospělou Ippolitu, která je upoutaná na vozík a má příjemně rozjeté oidipovské komplexy. A protože Bůh jí ani s jedním z těchto problémů moc nepomáhá, obrátí se o pomoc ke konkurenci. Počáteční euforie z vyléčeného ochrnutí a sexuálních radovánek ale plynule přejde v chronický případ satanské posedlosti s klasickými příznaky jako pořvávání obscenit při nevhodných příležitostech, hovoření mrtvými jazyky, levitace, zvracení zeleného slizu nebo dosti bizarní schopnost nechat zmizet vlastní ruku a pak s ní na dálku někoho uškrtit. Není divu, že na tyhle pekelné rejdy musí zneklidněná rodina zavolat exorcistu.
Antikrist je na jednu stranu brakovější verzí Vymítače, která se nebojí přitlačit na pilu tam, kde se Friedkinův film odvážil jen lehce říznout (obscenity, nahota, fyzické deformace hlavní hrdinky nebo hutná scéna černé mše pro změnu inspirovaná filmem Rosemary má děťátko). Představitelka Ippolity Carla Gravina byla navíc odhodlána pro svou roli absolvovat lecjaké eklhaftní procedury. Na druhou stranu ale jde o nezvykle kultivovaný horor. De Martino využil evropských lokací a vytvořil vizuálně působivé dílo, navíc umocněné hudbou od klasiků italské filmové hudby Ennia Morriconeho a Bruna Nicolaie.