Zlatíčko

Oslava MDŽ si žádá pořádnou červenou knihovnu. Nejlépe pojatou zároveň jako houmlesácké blues, které si podává ruku s kanibalistickým melodramatem i raw katechetickou pohádkou o dospívání. To všechno nabízí herečka Pollyana McIntosh ve svém režijním debutu Zlatíčko, volně navazujícím na zdařilý zálesácký počin Lucky McKeeho Žena. V nezřízeném filmovém ajntopfu, který jeho tvůrkyně prohlašuje za „horor věnovaný společenským problémům“, se McIntosh vrací také v hlavní roli divoženky z prvního dílu. Tentokrát, vyzbrojená rouchem Eviným, ostrými zuby a žabikuchem, musí čelit patřičně démonicky ztvárněné personifikaci katolické církve, Jeho Excelenci biskupovi. Duchovní hodnostář, coby hlava pomazaná, chce pojmout umazanou lesní vílu pod svou, poněkud vilně láskyplnou péči, jak se jen na katolíka sluší a páří. Tento – svým bohabojným způsobem – romantický snímek věnujeme při příležitosti MDŽ všem našim maminkám, milenkám a manželkám. Právě ony nejlépe vědí, že láska občas bolí. Neboť, jak pravil Stvořitel: velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout (Genesis 3, 16). Proti tomuto přejícnému osudu McIntosh vystavila po hříchu fyzicky uzpůsobené, poťouchlé podobenství o ženském údělu, které si umně pohrává se stereotypy hororového žánru, zatímco jiné stereotypy obětavě vyzdvihuje na oltář pokleslého umění.