Ninja hromobití

Směs nevědomé debility, bezelstné přímočarosti a naivního husťáctví předškolní úrovně, kterou vyjadřuje název Ninja Thunderbolt, respektive Ninja hromobití, předznamenává kvality samotného jím pojmenovaného filmového Frankensteinova monstra. Tímto titulem splácíme jeden z velkých dluhů Otrlce a konečně vzdáváme hold dvojici bohů z trashového Pantheonu, šejdířskému producentovi Josephu Laiovi a jeho ke všemu svolnému režijnímu řezníkovi Godfreymu Hoovi. Tito podnikavci z Hongkongu během cca deseti let zlaté éry videopůjčoven zaplavili jejich police více než stovkou filmů. Ona kvantita není výsledkem pracovitosti, nýbrž čiré vychcanosti. Lai totiž pochopil, že pro potřeby mezinárodního trhu není nutné se lopotit s realizací celého filmu. Stačí skoupit mezinárodní práva na několik céčkových akčňáků z Tchaj-wanu či Koreje, vyházet z nich většinu dějového balastu, dotočit několik minut s třetiřadými americkými představiteli a následně to celé pospojovat anglickým dabingem s novým vyprávěním.
Ninja hromobití, kterým naskočili na mezinárodní vlnu popularity ninjů, dokazuje genialitu Laiova a Hoova konceptu. Splácaný blouznivý biják má zcela bezpředmětný děj, obsahuje minimum dialogů, ale zato maximum přímočarých atrakcí. Vůbec nebere ohledy na kontinuitu či logiku a prostě v nesoudném tempu skáče z jedné frenetické sekvence do druhé a servíruje divákům přemrštěné honičky, divoké bitky, explicitní postelovky, akvabely, lyžování, exploze, ninji na kolečkových bruslích a mnoho dalších WTF výjevů. Zatímco dospěláčtí rozumbradové pohoršeně kroutí hlavami, pro předpubertální návštěvníky videopůjčoven i dnešní milovníky trashe je zaděláno na úžasnou podívanou v konstantním úžasu.