The Hills Have Eyes

Sorry, no English text available at the moment, but feel free to read the Czech one:

Současný horor zachvátila vlna předělávek u nás bohužel většinou dosud neuvedených klasických kousků ze 70. let. Ale nezoufejte, Festival otrlého diváka tyto mezery pohotově doplní. Po loňském uvedení původní i nové verze Texaského masakru motorovou pilou se letos můžete těšit na obdobnou dvojici originál-remake Hory mají oči. Tato dnes již klasická vyvražďovačka stála u zrodu tzv. „nového amerického hororu“, který v dílech režisérů George A. Romera, Toba Hoopera, Wese Cravena a Johna Carpentera revitalizoval pomalu skomírající hororový žánr a přivedl jej z prostředí gotického románu a upírských příběhů rovnou do současnosti. Autoři kladli důraz na realističnost podání, mnohdy hraničící s dokumentarismem, a svými filmy výrazně posouvali hranice filmového násilí. Ve své době tyto nízkorozpočtové snímky svou otevřenou tělesností a nekompromisní brutalitou šokovaly publikum a vyvolávaly znechucení a nejrůznější zákazy. Až postupem času se staly předmětem seriózního zájmu a z pozadí jejich krvavých příběhů se vynořil pozoruhodný komentář stavu tehdejší Ameriky (doznívající konflikt ve Vietnamu, studentské bouře, občanské nepokoje, hnutí za rovnoprávnost menšin).
Cravenovy Hory mají oči vyprávějí jednoduchý příběh, inspirovaný legendou o rodinném klanu Sawney Beaneho, jehož členové v 17. století ve Skotsku přepadali, olupovali, vraždili a pojídali pocestné. Ve filmu typicky americká rodina Carterových uvázne na dovolené uprostřed pouště a brzy musí bojovat doslova o život se zdegenerovanými domorodci. Pokud chtějí Carterovi přežít, musí zmobilizovat všechny síly a odhodit veškeré zábrany. Významnou roli ve filmu sehrává vyprahlá pustina, jakási archetypální krajina, tvořící neoddělitelnou součást zakladatelského amerického mýtu. V hlubším plánu představují obě bojující rodiny zrcadlový obraz, metaforu Ameriky požírající samu sebe. Film, podobně jako například Peckinpahovi Strašáci (1971) nebo Boormanovo Vysvobození (1972), pojednává o tenké hranici oddělující civilizovaného člověka od divocha, o zvířeti v každém z nás.