Podle hvizdu poznáš pizdu

Sedmdesátá léta lze dnes oprávněně označit za zlatý věk pornofilmů. Nejde přitom o to, že by se točilo víc porna než jindy, ale spíš o nepoměrně vyšší ambice i produkční zázemí tehdejších snímků, které dnes platí za klasické tituly. Po Spojených státech, kde vlnu dějového filmového porna určeného pro velká plátna odstartovaly filmy jako Hluboké hrdlo (1972) či Devil in Miss Jones (1973), se druhým nejvýznamnějším producentem pornofilmů sedmdesátých let stala Francie. Titulem, který francouzskou produkci uvedl do mezinárodního kontextu, bylo právě Podle hvizdu poznáš pizdu. Do dobové Francie zasazená variace na mytologický motiv „vagina loquens“, neboli mluvící vagíny, v odlehčeném komediálním tónu pojednává o tom, co by ženské přirození říkalo, kdyby mohlo mluvit. Při psaní scénáře filmu se sešli dva výrazné talenty francouzské pornografické kinematografie. Claude Mulot snímek také režíroval a později např. vedl francouzskou pornohvězdu Brigitte Lahaie v komedii Les petites écoliéres (Malé školačky, 1980) či přemítal, zda sní androidi o elektrických penisech, ve sci-fi pornu La femme-objet (Žena-předmět, 1980). Druhým scenáristou filmu je Didier Philippe-Gérard, pozdější režisér např. pornofilmu Mes Nuits avec Alice, Pénélope, Arnold, Maude et Richard (Mé noci s Alicí, Penelepou, Maude a Richardem, 1976), kde čtveřice zhrzených osamělých žen žijících v domě vybaveném nábytkem evokujícím díla Evy Švankmajerové postupně páchá bizarní sexuální sebevraždy. Stejně jako jejich budoucí díla i Podle hvizdu poznáš pizdu ukázalo, že filmová pornografie dokáže bavit i jinak než nekonečnými sekvencemi souloží.