Smrti král

Nenapravitelný romantik a nekrofil Jörg „Kapitán Berlín“ Buttgereit se vrací na stříbrné plátno kina Aero, aby jej poskvrnil svým nejvelkolepějším bijákem. V době, kdy u nás Troška rozdával radost smrtící estrádou Slunce seno a pár facek, v Německu začal panovat Smrti král a dávat políčky veškerým cenzurním předpisům. Punker Buttgereit díky nechvalně známému filmu získal nejen nesmazatelný zářez ve vředovitých análech světové kinematografie. Dostalo se mu v Německu také uznání od státních orgánů v podobě soudních tahanic za hanobení všeho možného – vkus a nácky a mrtvoly nevyjímaje. Volnomyšlenkářský Festival otrlého diváka má naopak tu čest po dvou promítáních Nekromantiků uzavřít Smrti králem Buttgereitovu pomyslnou „trilogii smrti“. Jak již název napovídá, při tvorbě majstrštyku nebylo Buttgereitovi zrovna hej, neboť mu během natáčení zesnula maminka. Trudnou událost přetavil do svého dojáku natolik jemnocitně, že se i zasmrádlý Goethe v hrobě obrací. Veškeré anatomické rysy, jež proslavily Nekromantika, Buttgereit v Smrti králi ještě více zušlechťuje do nekro-plesnivé estetiky, místy upomínající na zvrácenou verzi melancholických výjevů Alaina Resnaise. Smrti král je oproti Nekromantikům osudovější, výpravnější, více syrový a gumová těla nebožtíků nahrazuje nefalšovanou lidskou tkání. Pečlivě stylizovaná chlívárna z různých úhlů pohledu rozpitvává činy (sebe)vrahů, kteří způsobem smrti vdechují práchnivému životu vlastní smysl. Na rozdíl od vytuhlých hrdinů Buttgereitovo melodrama nenechá diváka chladným; šnuptychl a sáček na zvracení jsou do sálu povinností.